průvodce digitální domácností / přináší DigiZone.cz

Digitalizace domácnosti stále uspokojivě nedořešena

Digitalizace domácnosti je moje oblíbené téma, které bych označil za trvalku. Na Marigoldovi jsem o tom psal poprvé tak před osmi lety, řeším to pořád do kola a ke svému překvapení jsem zásadně nepokročil.

Mám jednoduché přání: chtěl bych mít centrální úložiště hudby (a posledních pár let i filmů), ze kterého bych si to pouštěl tak, abych nemusel zapínat počítač nebo televizi (hudbu, u filmů zaplou televizi toleruju) kvůli vyhledání. Nepožaduji ani, aby šlo o jednu integrovanou krabičku zvládající všechno. Požaduju tedy, aby přehrávač hudby měl displej pro navigaci v hudební knihovně a byl nerozebiratelný (kdo má děti, chápe). Člověk by řekl, že jsou to jednoduché požadavky, ale nemají zrovna jednoduché řešení. Nepotřebuju, abych mohl stejnou hudbu streamovat po celém baráku, stačí mi v obývacím pokoji a do knihovny či salonku si mohu dát další zařízení – ať si tam pustí každý co chce. Nejsem až tak cenově sensitivní, ale přijde mi kravina dát za jednu takovou věc pade, když totéž by splnil iPod přidrátovaný ke stolu. Jenže to je řešení nehezké, které nechci.

Kdysivá existovaly krabičky od Sony – věže s pevným diskem. Tehdy jsem je nekoupil, protože se na to hudba blbě dostávala, muselo se to hackovat. Čekal jsem, až se tam bude dát hudba tlačit přes ethernet, ne ripováním CD (ta už mám dost dlouho na půdě a nechce se mi pro ně). Mezi tím se zařízení ztratilo z trhu. Tfujho. Existuje řada multimediálních center, ale nenašel jsem žádné, které by umožnilo navigaci v hudební knihovně na vestavěném displeji – vždy je potřeba zapnout televizi či smartphone, což je u nás dealbreaker.

Logitech Squezeebox vypadal nadějně, než jsem se rozhoupal (pár výhrad tam bylo), stáhla ho firma z trhu. Proč, netuší nikdo (restrukturalizace produktového portfolia).

Existuje řada udělátek, které vypadaly, že by to v další verzi nějak umět mohly a potřeby naplnit. Jenže ve skutečnosti se po třech verzích spíše z trhu stahují, než že by se rozvíjely kýženým směrem. Copak je tak těžké mít samostatný set-top-box připojený do sítě a se segmentovým displejem, kde si vyberu CD a písničku k přehrávání? A třeba i s vestavěným pevným diskem?

Podobný problém jsem řešil s filmy a televizí. Měl jsem ještě stále CRTčko, protože placatý Samsung koupený před pěti lety byl otřes. Za tu dobu se placaté televize posunuly, takže za dvacku koupíte širokou placku s osmisetmegaherzovými grafickými obvody, které se blíží při přehrávání subjektivně vnímané kvalitě někdejších CRT televizí. Je zajímavé, kolik pokroku jsme museli do placek vměstnat, aby se dotáhla subjektivně vnímaná kvalita CRTček. Aby nebyla zřetelná čtverečkovitost při roztažení obrazu na přílišnou velikost i neodpovídající stranový poměr, aby zmizely artefakty komprese, aby jednobarevná plocha byla jednobarevná, aby pohyb neměl za sebou šmouhy. Taková na první pohled drobná změna a tolik důvtipu a vývoje bylo třeba vynaložit.

Jenže tím nekončíme. Jak se ukázalo, běžný lepší placatý televizor sice dnes už má ethernet, USB aj WiFi a umí přehrávat všechny možné formáty, jenže jenže. Zpravidla jen z USB, neumí si namountit síťový disk a přehrávat ze sítě. Umí DLNA, jenže DLNA například neumí titulky v externím souboru a nejsem si ani jist, jestli je umí v kontajneru jako je MKV. Měl by, jenže také praxe ukazuje, že v řadě zařízení, které tvrdí, že podporují DLNA, nejsou některé části podpory úplně podporovány, takže nefungují, či není zřejmé, jak fungují, takže vypadají, že nefungují. Bordel. Výsledek? Moje nová televize titulky ze sítě neumí a to ani v MKV kontajneru, takže v praxi je mi celé DLNA na houby a to i kdybych nakrásně měl chuť ho provozovat.

Výsledek je po letech přesně ten, jaký jsem nechtěl a k jakému jsem se dohrabal už v roce 2005: musím si nechat “síťové multimediální centrum” a zvlášť ještě datové diskové pole Synology, musím všem doma vysvětlovat, kolika ovladači co přehodit a zmáčknout, aby se spustil film stažený ze sítě. Že postup je nejdříve zapnout jedno, pak druhé, pak přehodit “source”, pak se se prohrabat knihovnou. Tfuj tfuj. Datové pole Synology, které by tohle umělo obsloužit levou zadní, zůstává v domácí serverovně nevyužito na pořádná multimédia a obslouží jenom fotky, na což nemuselo mít šest tera diskové kapacity.

Jen pro porovnání, jak funguje poměrně podobná opruzárna se zálohováním: domácí počítače s Mac OS X i Windows odloží do Synology průběžnou zálohu a CrashPlan ještě pro jistotu redundantně průběžně odzálohuje data do cloudu mimo domácnost. Všechno funguje, aniž by někdo doma musel stisknout čudlík.

Po deseti letech nejsem s digitalizací domácnosti ani o krok dále, co se uspokojivosti stavu týká.

PS: Uznávám, že jsou řešení, typu domácí automatizace a zakázkových systémů. Jenže já nechci nic speciálního. Nemám žádné zvláštní nároky, soudím. Že chci multimédia skladovat na diskovém poli a přehrávat je někde jinde s komfortem, jaký u CD poskytuje běžná souprava za čtyřku, mi nepřijde žádný zvláštní nárok. Kde dělám mentální chybu?

PPS: Jediné zlepšení je, že Philips (a pár dalších firem) kromě svého podivného ovládání k televizi prodává za další peníze i docela použitelné ovládání, které by možná sdružilo potřebné ovladače. Ale jako systémové řešení to vážně nevidím.

Článek původně vyšel na autorově blogu Marigold.cz, DigiZone.cz ho vydává s jeho svolením

13 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 4. 2013 23:20